III. Vystěhovalectví na území dnešního Bulharska
Z 1.555 obyvatel Bulharska, kteří v roce 1910 přiznali mateřskou řeč českou, žilo v městech 1.203, na venkově 352. Všichni Češi byli už v té době bulharskými státními příslušníky. Ti, kteří přišli na základě osídlovacího zákona z roku 18S0. stali se bulharskými občany automaticky, ostatní získali občanství dlouhodobým pobytem v zemi a na požádání. Podle zákona z třicátých let získal občanství každý, kdo se v Bulharsku narodil, pokud v dospělosti nepožádal o ponechání národnosti rodičů.
V meziválečném období čítala česká etnická skupina v Bulharsku kolem 3.000 osob. Jen u části přistěhovalců můžeme uvést jako příčinu stěhovaní do Bulharska sociální důvody. A ani to není zcela přesné, protože u Čechů z Vojvodova a Deli Omanu šlo o druhotnou migraci z nejstarší a nejznámější české osady v uherském Banátě, která byla na konci 19. století příliš těsná pro část jejích obyvatel. V té době se do vesnice donesly zprávy, že sousední země, právě osvobozená od turecké nadvlády, hledá kolonisty. Motivací velké části Čechů, stěhujících se do Bulharska v poslední třetině 19. a na počátku 20. století byla snaha pomoci bulharskému lidu, v jehož historii viděli paralelu s vlastním národním osudem. Po osvobození Bulharska z turecké nadvlády (roku 1878) odcházela do Bulharska česká inteligence, představitelé českého národního obrození a nositelé slovanské vzájemnosti: učitelé, profesoři, technici, inženýři, obchodníci, podnikatelé, kvalifikovaní řemeslníci a dělníci. Mnozí z nich zůstali v zemi natrvalo.
Jednotlivci přicházeli do Bulharska už dříve. První větší skupina českých inženýrů a dělníků stavěla tureckou železnici Odrin-Vakarel. Dobové zprávy zaznamenaly u bulharského obyvatelstva oblibu a váženost Čechů, kteří bedlivě sledovali “boj bratrského slovanského národa za svobodu”. Když skončilo turecké nadvládí a Bulhaři neměli dostatek vlastních sil k budování země, vyzvaly bulharské úřady okolní země, aby jim pomohly. Češi budovali bulharský průmysl, zvláště cukrovary (Bulharsko-česká akciová společnost pro průmysl cukerní, založená roku 1911 v Gorne Orjachovici, zaměstnávala 300 českých dělníků a techniků), pivovary (v Lomu a Vidimu zaměstnávaly na 200 českých dělníků), organizovali bulharské školství (Šafaříkův vnuk, Konstantin Jireček, ministr osvěty bulharského knížectví v letech 1881-1882, povolal po zřízení gymnázia v Ruse pět gymnazijních profesorů z Čech), vědu (např. bří. Škorpilové se zasloužili o bulharskou archeologii a muzejnictví). kulturu a umění (prof. J. V. Mrkvička, ředitel sofijské Umělecké akademie zobrazil v cyklu obrazů boj bulharského lidu za svobodu). Nejvíce Čechů se usadilo v Sofii, dále v Plovdivu, Dobrudži, Šuměnu, Varně, Ruščuku (Ruse), Vrace (Vojvodovo), Velikom Tarnovu (Gorna Orjachovica), Burgasu (Kadžali). Po usazení pokračovali Češi v národně-obrozenské činnosti, jak na to byli zvyklí z domova.
Charakter české menšině v Bulharsku vtiskla vysokoškolsky a středoškolsky vzdělaná inteligence. V Sofii, kam se přistěhovalo nejvíce Čechů (v roce 1925 jich bylo 764), začali hned po usazení s intenzivním společenským a národním životem. Platformou pro rozvoj osvětové činnosti byl nejprve sofijský spolek Čech (zal. roku 1887) a po jeho rozkolu v roce 1894 pokrokovější Řemeslnicko-dělnická beseda. Roku 1879 byl založen Sokol. Roku 1895 vznikla Česká školská obec. která pečovala o českou školu v Sofii. Po roce 1918 ustavili Češi a Slováci Československou národní radu v Sofii. Integrační snahy vyvrcholily roku 1921 svoláním 1. sjezdu Čechoslováků v Bulharsku a ustavením Československého národního domu v roce 1925. Národní dům TGM měl odbočky ve slovenských koloniích Brašljanici, Gorne Mitropolji, Mrtvici a v českém Vojvodově. Ze sofijského ústředí byla řízena činnost škol a spolků na venkově a v jednotlivých průmyslových koloniích, které vznikaly při továrnách a které měly svá specifika, odlišná od českých a slovenských enkláv na vsi. K pravidelným akcím čs. spolků po vzniku ČSR patřily vedle 1 - 2 divadelních představení do roka oslavy 28. října a narozenin T.G.M. Národní život kulminoval ve dvacátých letech do hospodářské krize, kdy část dělníků a zaměstnanců, kteří neměli bulharské občanství se vrátila do ČSR.
Život Čechů ve Vojvodově, podle bulharských úřadů nejvýstavnější vesnici v Bulharsku, byl zcela jiný než v městech a v průmyslových aglomeracích. Bylo to dáno odlišnou historii 92 vzniku Vojvodova, v níž velkou roli sehrála skutečnost, že předkové vojvodovských Čechů odešli do ciziny v době, kdy české země ještě nezasáhlo národněobrozenecké hnutí, a proto trvalo i určitý čas, než se sofijskému ústředí čs. spolku podařilo zapojit Vojvodovské do krajanské činnosti.
Českou kolonii Svatou Helenu v uherském Banátě založilo v roce 1826 třicet evangelických rodin z Čáslavska a Českobrodska, které doplnily dvě desítky katolických rodin z nedaleké české kolonie Elizabetfeldy. Rozdílná víra nevadila příliš v soužití helenských Čechů. I když odlišné náboženství uzavíralo obě skupiny do sebe a vedlo k endogamii evangelíků a katolíků. Později specifický vývoj evangelicko-reformované církve ve Svaté Heleně oddělil od ní na počátku devadesátých let skupinu svobodné reformovaných, kteří se vyznačovali asketickým životem.
Bylo to v době, kdy noviny a voraři přinášeli zprávy, že se v Bulharsku nabízí volná půda k osídlení. Zákon z roku 1880 o osídlování neosídlených oblastí Bulharska vyzýval k návratu Bulhary, žijící v cizině a zabývající se zemědělstvím, a sliboval výhodné kolonizační podmínky. O cizincích sice zákon nemluvil, ale úřady nenamítaly nic proti usazení cizích kolonistů, pokud pozvednou bulharské zemědělství. Na Plevensko, které se stalo centrem slovenské kolonizace, přišlo roku 1885 několik slovenských rodin z Banátu a k osídlení jim byla určena vesnice Mrtvice (pozdější Podem). S nimi přicházeli další Slováci z Banátu, Bačky, Srijemu a Sedmihradska, kteří osídlili nedalekou Gorni Mitropolji a Brašljanici.
Část příslušníků nově vzniklé svobodné reformované církve ve Svaté Heleně se také rozhodla odejít do Bulharska. Důvodem byly neutěšené hospodářské (nedostatek půdy) a společenské (náboženství) poměry ve Svaté Heleně. Trvalo však delší dobu než helenští Češi společně se Slováky, katolickými Bulhary a pravoslavnými Srby přistěhovalými také z Banátu, založili vesnici Vojvodovo, v níž převahu měli Češi. Za nimi se za nějaký čas přistěhovaly ještě další rodiny z Heleny. Roku 1904 mělo Vojvodovo 410 obyvatel. 210 Čechů, 100 Slováků, 29 katolických Bulharů, 57 Srbů, roku 1928 476 Čechů. 74 Slováků, 127 Bulharů, 15 Rusů a 1 Němce, 1 maďarskou rodinu, roku 1934 798 obyvatel, 527 Čechů, 104 Slováků, 148 pravoslavných Bulharů, 6 Srbů a 12 Rusů. V obdělávání půdy. v používání výrobních nástrojů a ve zpracování mléčných výrobků působili Češi kladně na domácí bulharské obyvatelstvo. Roku 1928 se větší skupina vojvodovských Čechů vystěhovala do Argentiny a v roce 1935 odešlo několik rodin do nedaleké bulharské vesnice Deli Ormanu.
Od ostatního obyvatelstva Vojvodova se Češi lišili rodinným a společenským životem, který byl silně poznamenán náboženstvím. Příslušníci svobodné reformované církve si organizovali sami bohoslužby, jen oddavky vykonával metodistický farář z Plevenu. V roce 1902 přestoupili vojvodovští Češi do metodistické církve a postavili si vlastní modlitebnu. Zakrátko se Vojvodovo stalo střediskem sjezdů metodistů. Na počátku dvacátých let se od metodistů odštěpila skupina tzv. božích dětí (darbistů), kteří si v roce 1925 postavili vlastní modlitebnu, jejich kazatel však nesměl oddávat. Pro obě náboženské skupiny byl charakteristický vlastní výklad Bible a asketický způsob života. Vojvodovští Češi se vzdali pití, návštěvy hospod, přestali dokonce pěstovat vinnou révu. Kalendářní svátky byly prosty veselí, zábavy, tance a odbývaly se jen za zpěvu duchovních písní. Národní písně se mimo školu nezpívaly. Teprve příchodem pravoslavných Bulharů do Vojvodova začal se ve vsi rozvíjet společenský život a nejmladší generace upouštěla od zvyklostí svých rodičů. První českou školu měli Vojvodovští už v roce 1910, první český učitel přišel z Čech v roce 1926. Osvětové snahy a výchova v národním duchu se však setkaly u Vojvodovských s nepochopením, především u darbistů. U obou náboženských denominací naráželo na odpor učení českým světským písním a hraní ochotnického divadla. Úspěchem krajanského hnutí byla stavba Národního domu T.G.M., dokončená roku 1934, v němž byla umístěna česká škola. Nová generace vychovaná v české škole získávala pomalu jiný vztah k národním písním a hraní divadla. Bulhaři označovali přistěhovalce z Banátu souhrným názvem Banátčané a Vojvodovu dlouho říkali „banátská vesnice“. Na trzích nazývali Čechy zprvu Němci, až zásluhou Vojvodovských Bulharů se jim od roku 1918 začalo říkat Čechoslováci. Vojvodovští Češi se lišili od ostatních obyvatel vesnice oblečením, zařízením interiéru (v němž Bulhary nejvíce udivovaly postele s vysoko nastlanými peřinami), péčí, kterou věnovali některým odvětvím hospodářství (chovu koní, dobytka, drůbeže, zpracování mléčných výrobků), vzájemnou pomocí při stavbě domu, zemědělských pracích, ale i jakékoli ztrátě nebo živelné pohromě, kdy všichni byli povinni nahradit postiženému škodu, ať byl chudý nebo bohatý. Vysoce oceňovali zpěvnost Čechů, úroveň jejich duchovního zpěvu, schopnost zpívat vícehlasně. Náboženství však nebránilo Čechům účastnit se politického života. Mnozí byli členy Bulharského zemědělského svazu, jednotlivci členy sociální demokracie a účastnili se protifašistického povstání roku 1923. Od podzimu roku 1944 bojovali někteří vojvodovští Češi v řadách bulharské lidové armády při osvobozováni Jugoslávie a Maďarska. Po okupaci ČSR pomáhali bulharští Češi a Slováci uprchlíkům z protektorátu, kteří odcházeli přes Sofii a Turecko do čs. zahraniční armády.
V souvislosti s výzvou čs. vlády ke krajanům z 31. července 1945 k návratu, usilovali bulharští Češi o reemigraci. 1. srpna zaslal Československý národní dům ve Vojvodové předsedovi vlády ČSR dopis, v kterém Vojvodovští vyjadřovali přání vrátit se. V prosinci 1946 přijeli do Prahy zástupci bulharských Čechů, aby projednali usazení 196 zemědělských rodin, 728 osob, 168 z Vojvodova, 28 rodin z obce Belinda (Dobrudža). Delegaci bylo doporučeno vyčkat s návratem do podepsání mezivládní dohody o transferu majetku. Současné byli upozorněni, že jižní Morava, kde chtěli být usazeni, je již osídlena. V prosinci J947 se čs. delegace dohodla s příslušnými bulharskými činiteli na znění reemigrační dohody. Dohoda se týkala jak Čechů, tak Slováků ve velkých průmyslových střediscích a městech (asi 350 úředníků, řemeslníků, obchodníků, dělníků), tak individuálně hospodařících rolníků v 6 obcích (celkem 381 českých a slovenských zemědělských rodin). 6. května 1948 byla podepsána úmluva o přesídlení osob české a slovenské národnosti z Bulharska do ČSR a dohoda o výši a způsobu transferu jmění.
Reemigranti si mohli s sebou vzít osobní svršky, bytové zařízení a předměty domácnosti, šperky, nejnutnější nářadí, 1 vepře a 5 ovcí na rodinu. První dva transporty z Bulharska v počtu 786 osob přijely v prosinci 1949 a byly směrovány na jižní Moravu, kde ředitelství státních statků v Hrušovanech nad Jevišovkou, Valticích a Znojmě dalo k dispozici 272 domků, včetně domků uvolněných po vysídlených Chorvatech ve Frélichově (dnes Jevišovka), Dobrém Poli a Novém Přerově na Mikulovsku, poskytlo jim 1 ha půdy do vlastnictví a zaměstnání. Třetí transport přijel na jižní Moravu v lednu 1950. Reemigranti z třetího transportu byli usídleni částečně na státních statcích na jižní Moravě a částečně v průmyslových závodech na Chebsku a Karlovarsku. Celkem z Bulharska reemigrovalo ve třech transportech 963 osob, z toho 580 zemědělců. Přestěhovala se jedna třetina krajanů.
Použitá literatura.
Auerhan, J.: Čechoslováci v Jugoslávii, v Rumunsku, v Maďarsku a v Bulharsku. Praha, 1921.
Klíma, S.: Čechové a Slováci za hranicemi. Praha, 1925.
Michalko, J. Naši v Bulharsku. Myjava 1936.
Vaculík, J.: Bulharští Češi a jejich reemigrace v letech 1949-1950. Český lid 70, 1983.
Heroldová, I.: Vystěhovalectví z českých zemí (Balkán II. - Rumunsko, Bulharsko). Český lid 73, 1986.
Brouček, S.: Nad spolkovou činností Čechů a Slováků v Sofii. In: Češi v cizině 3, Praha 1988. Skružný, L. Bratří Škorpilové průkopníci bulharské vědy. In. Češi v cizině, 3, Praha 1988.
Vařeka, J.: Češi v Bulharsku. Český lid 77, 1990.